Legenda o Bohuslavu Martinů

Patří k samozřejmostem současných dějin umění, hudby, literatury či dokonce kultury obecně, že do zorného pole historikova dávno nevstupují již jen tvůrci a jejich činy krystalizující v dílech, ale také pozdější život těchto děl, jejich ohlas či následné přijetí - tedy nejen jejich „produkce", ale i „recepce" umění. A pro epochu, v níž postava umělce-tvůrce vystupuje z anonymity a prozařuje dílem chápaným jako jedinečný čin géniův, epochu rozprostírající se mezi renesancí a nedávnou minulostí, je pak ohlas děl neoddělitelně prolnut s „posmrtným" obrazem jeho tvůrce, s obrazem umělce. S notnou dávkou zjednodušení lze říci, že před renesancí lze historickým zrakem spatřit jen díla či výtvory, neboť umělci nejsou známi, jsou pro nás neviditelní či snad ani v moderním smyslu ne­existovali. Naopak v posledních letech se postupně naplňuje empiricky uchopitelná část temného proroctví Adornova - kult hvězd, tedy „tvůrců" a „umělců", zastínil či pohltil díla, která snad v tradičním smyslu již ani nevznikají. Duchovědně inspirovanému historickému přístupu, jenž splétá příběh umění, hudby či literatury z individuálních motivů, činů a děl tvůrců a pokouší se jim „příčinným způsobem porozumět" odkrýváním jejich smyslu, ale i „recepčně-historickému" nebo „recepčně-estetickému" přístupu, jenž do této hry motivací a smyslu zahrnul i horizont očekávání diváků, posluchačů či čtenářů a intervence pozdějších vykladačů, se proto nejlépe daří právě v historickém období emfatického „měšťanského" umění, o němž se lze na základě řady indicií dohadovat, že nedávno skončilo či právě končí. (...)